Rosela pestrá
Rosela pestrá je nejčastěji chovaným druhem ve voliérách chovatelů středních australských papoušků. Tato středně velká rosela je oblíbena pro své pestré zbarvení v přírodní barvě i mutacích. Nároky na chov nejsou příliš velké, takže se hodí i pro mírně pokročilé chovatele. Délka těla je 30–33 centimetrů a váha dospělého jedince 90–120 gramů. Poprvé byla popsána Shawem v roce 1792. V přírodě se vyskytuje v jihovýchodní Austrálii. Nejčetnější populace obývá jihovýchodní Queensland a Nový Jižní Wales. Část populace zasahuje až na Tasmánii. Následně byla tato rosela dovezena na Nový Zéland. U rosely pestré rozlišujeme celkem tři poddruhy. Anglický název je odvozený od oblasti výskytu, a to Eastern Rosella (východní rosela). V přírodě je poměrně hojným papouškem, a proto má podle IUCN status jako málo dotčený druh.Rosela pestrá východní (Platycercus eximius eximius)Popsána byla Shawem roku 1972. Velikost těla je menší, zhruba 30 cm. Její rozšíření je na jihu Nového Jižního Walesu přes Viktorii až po jihovýchod Jižní Austrálie. Zbarvení je méně výrazné než u tasmánského poddruhu.

Rosela pestrá tasmánská (Platycercus eximius diemensis)Objevena byla Northem roku 1911. Délka těla činí 30 cm včetně ocasu. S tímto poddruhem se setkáme pouze na ostrově Tasmánie. Dříve se tato rosela v angličtině nazývala Green Rosella (zelená rosela). Nyní je zelenou roselou nazývána rosela žlutobřichá. Zbarvení tasmánského poddruhu je tmavší a více intenzivní než u východního poddruhu. Aktuální anglický název je Tasmanian Rosella. Bílé skvrny na tvářích jsou větší. Červená barva na hrudi je protažena až do žluté barvy v oblasti břicha a je tmavě červená. Záda nejsou jasně žlutá, ale se zeleným odstínem. Kvůli tomu dostala v minulosti název zelená rosela. Samice tohoto poddruhu mají červené partie tmavší než samci. Samci mají barvy světlejší, ale výraznější a intenzivnější.Rosela pestrá nádherná (Platycercus eximius elecica)Mezi chovateli se tato rosela objevuje pod označením nádherná. Objevena byla v roce 1989 Schoddem a Shortem. Délka těla je ze zmíněných poddruhů největší, a to 33 cm. Anglicky se nazývá Golden–Mantled Rosella. V překladu pojmenování znamená zlatohřbetá rosela. Pod tímto názvem je také známá mezi českými chovateli. Mezi nimi je velmi oblíbená, jelikož oblast zad je výrazně žlutě zbarvena. Červená barva u samců je světlejší než u ostatních forem. Pera na zádech jsou sytě žlutá a nezřídka se vyskytnou jedinci téměř bez černého zbarvení na zádech. Vzniká rosela, která má záda takřka čistě žlutá. Velice se podobá mutaci, která je v posledních letech velmi oblíbená a je pojmenována zlatá. Zelené zbarvení na spodní straně břicha je potlačené a převládá žlutá barva.V zajetí je velký problém rozlišit tyto poddruhy. Lze s jistotou říci, že 99 % populace v zajetí chovaných rosel má v sobě krev každého. Někteří chovatelé mají ve svém chovu rosely východní a jsou přesvědčeni, že se jedná o zlatohřbetý poddruh. Drtivá většina rosel pestrých v zajetí je smíchaná a určit přesně poddruh je takřka nemožné. Část chovatelů se snaží vybírat ptáky, aby odpovídali jejich požadavkům. Nicméně se jedná o výběr, který se jim líbí. S čistým poddruhem tito ptáci stále nemají nic společného. Život v příroděRosela pestrá je obyvatelem otevřené krajiny, jako většina papoušků Austrálie. Z toho vyplývá, že se jedná o dobrého letce, který potřebuje dostatečný prostor. V domovině obývá travnaté oblasti s křovinami a vysokými stromy, které jsou rozmístěny nepříliš hustě po krajině. S oblibou osidlují oblasti v okolí řek, kde mají dostatek vody. Jsou schopné bez problémů urazit velké vzdálenosti, aby našly potravu. Když přeletují otevřenou krajinu, jejich let je rychlý a ve velké výšce. Mnohem radši ale přeletují na krátké vzdálenosti a zdržují se ve stejné oblasti. Častým druhem, který se pohybuje v okolí rosel, je papoušek královský (Alisterus scapularis).Postupem času, když se rozšiřovala obydlí do oblastí přirozeného výskytu, se ptáci přizpůsobili a obývají i okraje měst. V posledních letech se již běžně vyskytují v centru velkých měst. Jejich přírodní biotop je postupně ničen, a proto se rozšiřují do dalších oblastí, kde se adaptují na místní podmínky. Tasmánský poddruh s oblibou vyhledává pastviny pro ovce, které jsou lemovány stromy. Získávají zde úkryt a snadný přístup k potravě a vodě. Hojnost tohoto poddruhu je na Tasmánii srovnatelná s roselou žlutobřichou. Obvykle se rosely v přírodě potulují v párech nebo malých skupinách. Přiživují se na farmách, kde sbírají rozsypané zrniny, nebo přímo na polích místních zemědělců. Ačkoliv jejich zbarvení může působit velmi pestře a nápadně, není jednoduché je v přírodě najít. Obvykle se prozradí, až když se vyplaší a vzlétnou. Na zimu se spojují do malých skupin o přibližně 15 jedincích. Pokud je počasí výjimečně chladné, shlukují se v hejna, která mohou čítat až 100 ptáků.Společníkem, který se k roselám přidává v chladných měsících, je papoušek zpěvavý (Psephotus haematonotus). Nejaktivnější jsou ráno a v podvečer, kdy na zemi hledají potravu. Oblíbenou potravou jsou semena bodláku (Onopordon acanthium) nebo kokošky pastuší tobolky (Capsella bursa–pastoris). Pokud je spatříme v korunách stromů, obvykle oštipují květy nebo plody. Přes den, kdy teploty šplhají vysoko, ptáci odpočívají ve stínu stromů. Nocují na vysokých stromech, kde před západem slunce sedí na koncích větví a pozorují okolí.Období hnízdění přichází v přírodě od září do ledna. Páry se separují a někdy je doprovází mláďata s předešlého roku. Když si pár vybere vhodnou dutinu, obsadí ji a zarputile brání před možnými dalšími zájemci. Nejčastěji si vybírají dutiny v akáciích, sloupech, kůlech plotů nebo kmenech se vstupem shora. Zmínka je i o hnízdech, která byla nalezena v králičích norách a dutinách vlhy ozdobné (Merops ornatus). Podestýlka je obvykle ztrouchnivělé dřevo, které se nahromadí na dně po úpravách dutiny samicí. Hloubka dutin je velice variabilní – od několika centimetrů až do dvou metrů. Samice snáší okolo 6 vajec. Jsou i časté případy, kdy snůška čítá 10 vajec. Délka inkubace je 22 dní. Samice zahřívá snůšku sama a během ní je krmena samcem. Po vylíhnutí mláďat o ně pečuje samice i samec. Po vylíhnutí mají bílé chmýří. Následně jim vyroste šedé prachové peří. Přibližně v jednom týdnu stáří jim začíná růst peří krycí. Dutinu mláďata opouštějí ve věku přibližně 30 dní. Rychlost růstu závisí na počtu mláďat a na tom, jak pečlivě rodiče o mladé pečují. Rodiče přestávají mladé krmit v dutině a lákají je ven. Po opuštění dutiny se o ně starají a přikrmují je 3 až 4 týdny. Zbarvením jsou mláďata podobná dospělé samici.